foto foto

CHUDÝ, NEBO BOHATÝ – ŽÍT, NEBO PŘEŽÍVAT?

 

Před dvěma lety mi moje mladší děti Jasmine (tehdy šestiletá) a Shaan (tehdy osmiletý) položily jednoduchou otázku: Jak moc jsme bohatí?

 

Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Váhal jsem, jak na otázku odpovědět, a zvažoval fakta, na která jsem v souvislosti s tím narazil:

 

1. Ročně umírá více než 9 milionů dětí kvůli příčinám a nemocem, jimž lze předcházet.

2. Více než miliarda lidí musí vystačit s méně než jedním americkým dolarem na den.

3. Téměř 3,5 miliardy lidí (polovina světové populace) musí vystačit s méně než dvěma americkými dolary na den.

4. V nejbohatším státě světa žijí pouhá 4 % světové populace; spotřebovávají však přes 25 % světových zdrojů a způsobují téměř 30 % světového znečištění.

5. Jedno procento obyvatel tohoto státu vlastní přes 40 % bohatství, horních 20 % pak nejspíš disponuje 90% tohoto bohatství, takže 80 % lidí vlastní méně než 10 % bohatství.

6. Systémy, které fungují v této zemi, se systematicky snažíme napodobovat i v ostatních částech světa s pomocí Světové banky a Mezinárodního měnového fondu.

 

Citované údaje možná nejsou stoprocentně přesné, ale možná jsou tím „nahým císařem“ uprostřed místnosti, o kterém nikdo nechce hovořit. Nejsem přesvědčený o tom, že taková spotřeba či způsob rozdělování bohatství a distribuce zdrojů jsou udržitelné pro generaci našich dětí či pro generace dětí ještě nenarozených.

 

Nakonec jsem tedy svým dětem dal odpověď, která mi připadala správná:

„JSME BOHATÍ, POKUD TOHO NEPOTŘEBUJEME MNOHO, A CHUDÍ, POTŘEBUJEME-LI MOC.“

Sám pocházím z Indie, tedy rozvojové země postižené velkou chudobou, a tak jsem měl příležitost pozorovat chudobu z těsné blízkosti. Tamější lidé ale byli šťastní a měli šlechetná srdce – z mého dnešního pohledu byli bohatí. Vedle toho jsem měl také příležitost poznat mnoho lidí, kteří vlastní v podstatě všechno, co vlastnit lze, ale nedokážou se s ničím rozloučit a neustále se pachtí za tím, aby měli ještě víc – a ti jsou z mého dnešního pohledu spíše chudí.

V podnikatelské sféře nás učí pravidlu 80:20 a také tomu, že co nelze změřit, jako by neexistovalo. V 21. století však možná bude zapotřebí přehodnotit model HDP coby jediného měřítka rozvoje – podle mého názoru má pravděpodobně obrovskou trhlinu. Organizace jako OECD už začínají sledovat měřítka jako HNŠ (hrubé národní štěstí) a některé velmi konkurenceschopné skandinávské státy, Kanada či Nový Zéland představují vynikající příklady zemí, které se v těchto nových žebříčcích umisťují hodně vysoko.

 

0

 

Mám pocit, že právě to možná představuje udržitelnější způsob, jak kráčet vstříc budoucnosti našich dětí. :-) 

Já sám jsem byl ještě před pár lety velmi chudý, uvězněný ve věčném kolotoči vydělávání peněz. Neměl jsem čas se zastavit či se z odstupu podívat na svou životní cestu, na důvod a účel vlastní existence. A pak se náhle, uprostřed roku 2012, můj život ze zdravotních důvodů úplně zastavil.

Pracoval jsem na maximum, neustále jsem měl před očima svůj „TO DO“ seznam a byl jsem k zastižení 24 hodin denně 7 dnů v týdnu. Jednoho dne jsem si ale uvědomil, že jako lidská bytost mám jediný úkol, a to BÝT, vedle všech dalších vykonávaných povinností, protože pokud by seznamy povinností byly tak zásadní, pravděpodobně bych se neoznačoval za lidskou bytost (Human Being), ale za lidského konatele (Human Doing). A tak jsem se stáhl z podnikání i ze života. Zpomalil jsem, začal jsem meditovat, víc vnímat a soustředit se na přítomný okamžik – trávil jsem tu dobu pouze se svým vlastním já, nikam se nehnal a nic jsem nedělal. Byl to ten nejlépe strávený čas na tomto světě, co jsem kdy prožil. Podstatou je napojit se na vlastní já, vrátit se „domů“.

Dnes už 2,5 roku nevlastním televizi a nekupuji si noviny. Možná je to vyhrocená reakce, ale jsem velmi šťastný, protože svět, v němž žijeme, je nádherný. Vůbec to není tak špatné a děsivé místo, jak se nám snaží namluvit média.

Z odstupu jsem si najednou uvědomil, že ne všechno, co se dá spočítat, se v životě počítá, a stejně tak ne všechno, co se v životě počítá, se dá spočítat. Došlo mi, že to, co určuje kvalitu mého života, je nehmatatelné. Shakespeare před mnoha lety prohlásil, že „krása tkví v oku pozorovatele“, a mně náhle připadalo, že mám před očima mlhu. Neviděl jsem krásu, která nás obklopuje, a tak jsem zpomalil a začal se každý večer sám sebe s rozvahou ptát: „Jaký pocit mám z toho, jak jsem strávil dnešní den?“ Život je krásný a já jsem konečně začal „ŽÍT, NIKOLIV JEN PŘEŽÍVAT“.

Jako skvělý den vnímám ten, kdy jsem udělal něco pro člověka, který mi to nikdy nebude moci oplatit. Snažím se totiž nyní soustředit na činy samotné bez ohledu na jejich výsledek. Mám v životě velké štěstí a jsem velmi vděčný za všechno, co mě na tomto světě potkalo a zároveň si uvědomuji, že naše nynější kroky mohou ovlivňovat a formovat životy ještě nenarozených generací. Je báječné prožívat každé další ráno a každý nový den s vědomím, že takovou úžasnou možnost máme. :-)

 

„ŽIVOT NENÍ O TOM, KOLIKRÁT SE NADECHNEME, ALE O TOM, KOLIKRÁT ZŮSTANEME S ÚŽASEM BEZ DECHU.“

 

Toto 104minutové video na téma „The End of Poverty“ se mi zdá velmi výmluvné a poučné: www.zatisigroup.cz/eop.
Hezkou podívanou :-) a dejte mi prosím vědět, co si o tom mylsíte.

 

Sanjiv Suri

sanjiv,zatisigroup,cz