foto foto

ŽÍT OKAMŽIKEM ...

 

Na tuto cestu jsem se vydal před pár lety a  dnes  se  o  ni  podělím  s  vámi.  V  mém životě se děly věci, které jsem nedokázal ovlivnit. Měl jsem problémy v práci, problémy s některými přáteli a také problémy v rodině, což se nakonec začalo projevovat na mém zdravotním stavu. Musel jsem jít  do  nemocnice  a  podstoupit  operaci a po celou tu dobu jsem přemýšlel, proč se  mi  tohle  všechno  děje.  Proč  nejsem schopen dostat vlastní život pod kontrolu? Hlavou mi neustále běželo, co jsem mohl či co jsem měl udělat ve všech rovinách – pracovní, rodinné i té osobní. Čím déle jsem  se  těmito  negativními  myšlenkami zabýval,  tím  do  hlubšího  trápení  jsem upadal.  V  mysli  jsem  uchovával  spoustu negativních hloupostí z minulosti a neměl jsem nejmenší tušení, jak na ně jednoduše zapomenout a jak se všeho nepříjemného, co  se  mi  v  životě  přihodilo,  zbavit.  Začal jsem  hledat  odpovědi.  Dusil  jsem  se, doslova jsem nemohl dýchat, dokud jsem nepřišel  na  to,  že  „nemůžeme  se  znovu nadechnout,  dokud  nejdřív  nevydechneme“.  Oxid  uhličitý  se  musí  nejprve dostat ven, aby se uvolnilo místo – které se vzápětí rychle naplní kyslíkem. Byl a stále je  to  pro  mě  náročný,  útrpný  proces, avšak  nabyté  poznání  stojí  za  veškerou bolest, kterou jsem si prošel. Musel jsem se  zbavit  všeho  negativního  z  minulosti,  čím  jsem  si  zahltil  mysl,  abych  uvolnil prostor pro vděčnost a pro všechno pozitivní,  co  v  životě  mám.  Musel  jsem  začít žít v daném okamžiku, nikoliv v minulosti. Klíčem k tomu, abych to dokázal, se staly vděčnost,  soucit  a  laskavost  a  hodně  mi pomohl  také  zvyk  každý  den  usednout k tomu, abych sepsal tři věci, za které jsem v životě vděčný a každý den udělal nějaký náhodný dobrý skutek.

 

„Nemůžeme se znovu nadechnout, dokud nejdřív nevydechneme“

 

Kdyby se mě před 24 lety někdo zeptal, jestli chci  strávit  další  polovinu  života  v  Praze, vysmál bych se mu, a aby se nezjistilo, že o  Praze  nic  nevím,  rychle  bych  si  sehnal nějakou mapu a podíval se, kde vůbec leží. Stejně tak jsem před 24 lety netušil, že se z  pozice  generálního  manažera  hotelu přesunu  do  oboru  restauratérství  a  cateringu,  že  projdu  dvěma  vztahy  a  budu mít  čtyři  nejnádhernější  a  nejkouzelnější děti  na  celém  světě.  To,  jací  lidé  mi  kdy vstoupí  do  života,  jak  dlouho  zůstanou či  kdy  odejdou,  jsem  ovlivnit  nikdy  nedokázal,  přesto  jsem  pořád  tak  nějak toužil po kontrole nad budoucností, i když ve  skutečnosti  jsem  si  uvědomoval,  že nemám  kontrolu  vůbec  nad  ničím.  Vždy jsem se cítil trapně za vlastní zranitelnost, snažil  jsem  se  přede  všemi  skrývat  své slabiny a vydat ze sebe úplně všechno, ale potom mi došlo, že nikdo z nás není dokonalý  a  ZRANITELNOST  JE  PŘEDNOST. Jsme-li  totiž  upřímní  a  otevření,  pokud jde o naše slabiny, dokážeme s ostatními navázat mnohem hlubší kontakt a vytvořit si  DŮVĚRU.  Pochopil  jsem,  že  se  musím vzdát svého EGA, umět jednoduše soucítit a odpouštět – neboť  kdo  jsem  vůbec  já, abych někoho soudil. Pochopil  jsem,  že  abych  se  mohl  probouzet s vědomím vlastního já, musím se zbavit představ o sobě samém i všeho, co jsem o sobě předstíral. Jakmile mi došlo, že  ZMĚNA  JE  NEVYHNUTELNÁ  a  že nemám věci pod kontrolou, jediný způsob, jak se na změnu připravit a přijmout ji, bylo připustit,  že  JSEM  ZRANITELNÝ,  a  využít této  zranitelnosti  a  upřímnosti  coby  síly, s jejíž pomocí se posunuji kupředu a nechávám  za  sebou  všechny  negativní myšlenky, abych uvolnil prostor pro soucit,  laskavost,  vděčnost  a  vtip.  Odnaučit něčemu  čtyřiapadesátiletého  opičáka a přeučit ho není nijak snadné, ale každý další  krok  tímto  směrem  mi  otevírá  oči, jimiž  vnímám  celý  nový  svět  možností, příležitostí a kouzla. V této chvíli jde stále ještě o nedokončený proces, to kouzlo je však každým dnem.

 

„Změna je nevyhnutelná“

 

Veškeré  moje  trápení  vznikalo  z  rozdílů mezi očekáváním,  které  jsem  si  vytvořil v  mysli, a  skutečností.  Samozřejmě jsem vždycky všechno viděl jen svým pohledem a  prizmatem vlastních zkušeností.  Často jsem lidi soudil. Ale s přibývajícím věkem a  doufejme i moudrostí si uvědomuji,  že co  vidím  při  pohledu  na  ostatní, závisí na čirosti okna, skrze něž se právě dívám. Snažím se to okno  čistit  co  nejčastěji a  výhled  se  obvykle  úplně  promění.  Jak praví dalajlama:  „Dokážu-li se oprostit a  být soucitnější,  sám  se  budu  těšit vnitřnímu klidu.“ Pokud někoho milujeme nikoliv  z  vlastního  sobeckého  zájmu,  ale kvůli onomu člověku samotnému, pak je dobré  si  uvědomit,  že  „nejvíc  potřebuje naši  lásku  ten,  jehož  je  nejnáročnější milovat“.  Jakmile jsem si toto uvědomil, změnil jsem celý náhled a život začal nabírat nový směr. :)

 

„Nejvíc potřebuje naši lásku ten, jehož je nejnáročnější milovat“

 

Když  jsem  pochopil,  že  život  je  paradox a změna je nevyhnutelná, přestal jsem se brát tak vážně a začal se bavit – smál jsem se  sám  sobě  a  tomu,  jaký  blázen  jsem celé ty roky byl. Mému opravdovému já je vlastní  síla,  láska,  klid  a  vděčnost.  Musím jen dávat pozor, abych na tuto skutečnost většinu  času  nezapomínal.  Vnímám  tuto cestu  jako  kyvadlo  oscilující  mezi  mým egem a vším, co jsem se sebou spojoval či  považoval  za  své,  a  poklidem,  který cítím  v  přítomnosti  svého  opravdového já – toho, co „jsem“. Čím dále se zvládnu udržet od svého ega a čím víc si uvědomím, kdo  opravdu  jsem,  tím  jsem  klidnější, láskyplnější  a  šťastnější.  Čím  jasněji  se čirá radost stává mou přirozeností a nikoliv  mým  cílem,  tím  se  cítím  radostnější a začínám si života skutečně užívat. :)

 

Sanjiv Suri

suri,zatisigroup,cz

září 2014