Vždy jsem snil o tom, že jednou projedu vesnice indického venkova na kole, nebo jiným způsobem, který mi dovolí dostat se do co nejbližšího kontaktu s životy tamních lidí.
Unni Karunakara, prezident mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic, mi vloni v záři,
kdy byl téměř na konci svého 3letého mandátu
a chystal se 12. října vyrazit na 5.600 km dlouhou cestu
na kole po Indii (ze severu země v Kašmíru do oblasti Kanya Kumari na jihu) nabídl,
abych se k němu přidal na posledních 850 km jeho cesty.
Já jsem ale měl problém – mé tři stále výrazně vyhřezlé bederní ploténky. Nikdy jsem na kole neujel víc než 10, maximálně 15, kilometrů v rekreačním tempu se svými dětmi a o přehazovačce jsem měl opravdu jen povrchní představu. Ani zdaleka jsem nebyl cyklistou.
Byla to tedy čistě otázka toho, co jsem si myslel a toho, co jsem chtěl v životě dělat. Ratan Tata, indický industrialista definuje strach jako dvojí volbu: Zapomenout na vše a utéct, nebo se všemu postavit a vyrůst.
V srdci jsem věřil, že to zvládnu, ale všichni,
s kým jsem mluvil, včetně mého lékaře, byli přesvědčení,
že jsem se zbláznil. A tak jsem zvýšil, co bylo v sázce,
a rozhodl se získat pro organizaci Lékaři bez hranic 100.000 dolarů tím, že jsem vyzval své přátele,
aby přispěli na zdravotní péči těch,
kteří to nejvíc potřebují a přitom si to nemohou dovolit,
a následně jejich příspěvky zdvojnásobil ze svých prostředků.
A tak jsem se v den svých 54. narozenin, 22. ledna 2014, ocitl v Indii, abych odstartoval své nové dobrodružství. :-)
Den 1. – 23. leden – 76 km: První den jsme si užívali poměrně rovný terén podél pobřeží (díky Bohu) -
z Puducherry do Chidambaramu. 34 kilometrů ještě před snídaní a pak jsem zastavil na malý zázrak. Asi nejlepší snídaně, jakou jsem si kdy užil v bistru vedle silnice… idlis (jihoindické rýžové knedlíčky) servírované
na banánových listech se sambarem (pálivou čočkou)
a kokosovým chutney za méně než deset korun. Ten den nás jelo celkem pět – Unni, Jo, Alain, Priya a já.
A pak přišla velmi zahanbující zkušenost. Vydal jsem se špatnou cestou a posléze zjistil, že jsem ztracen uprostřed pustiny a bez mobilního telefonu, peněženky,
dokladů a vody - v tom spalujícím 35stupňovém horku. Byla to zkušenost, která mi otevřela oči i mysl, jak jsem se ocitl v úplně novém světě, kde jsem byl jen další lidskou bytostí bez své infrastruktury a zdrojů, které mám k dispozici, a musel jsem žebrat na ulici, aby mi někdo dovolil použít telefon a zavolat do Prahy,
protože jediné číslo, které jsem si z hlavy pamatoval, bylo číslo na mou kolegyni Danu. Měl jsem velké štěstí, že jsem po třech hodinách ostatní cyklisty našel.
Den 2. – 24. leden – 81 km: Z Chidambaramu do Karaikalu. Druhý den jsem měl poměrně nestandardní problém – naprosto nepohyblivé pravé tricepsy, které mě velmi bolely a znemožňovaly mi držet řídítka. Jel jsem tedy s jednou rukou za zády. Ten den jsem ale zažil a viděl pohostinnost lidí, kteří sami téměř nic neměli,
a přesto se nezdráhali nás pozvat do svých domovů a rozdělit se s námi o to málo, co měli, aniž by věděli, nebo si dělali starosti s tím, kde seženou další jídlo.
Uvědomil jsem si, že být bohatý není o tom, kolik toho mám, ale o tom, kolik mohu dát. Proto je teď pro mne bohatství nebo chudoba pouze stavem mysli.
Podstata je v našem myšlení, ne v materiálních statcích.
Den 3. – 25. leden – 153 km: Viděl jsem Hiromu Saniho, který za posledních 5 let projel na kole 55 zemí – 21 v Evropě, 33 v Africe, a nyní byl v Indii. Dalších 5 let bude jezdit po Asii a Africe a celkem 10 let doslova žít na svém kole. Jeho vášeň pro cestování je výjimečná a jeho nadšení z toho, že stále pokračuje, nezměrné. Wow – opravdu velmi inspirující!!!
Vzpomínek mám nesčetně, některé i zachycené fotoaparátem, a zkušenosti k nezaplacení. Odvážím
se tvrdit, že šlo o 8 dní života, za které jsem se toho hodně naučil o lidech, o mé rodné zemi, ale co je nejdůležitější, o sobě a absenci veškerých omezení
s výjimkou těch, které si sami vytvoříme ve své mysli. Cestou jsem viděl děti, které neměly nic kromě svých snů, nadějí, štěstí a úsměvů na tvářích tak širokých,
jako Suezský průplav.
Třetí den cesty se nám stala nepříjemná nehoda.
Jeden z našich spolucestovatelů, Rob, přehlédl zpomalovací pás přes cestu – pravděpodobně díky kombinaci vyčerpání a kochání se okolní krajinou,
a spadl z kola přímo na hlavu. Rob musel být hned převezen na jednotku intenzivní péče,
kde byl v bezvědomí až téměř do rána druhého dne. Proto jsme se rozhodli udělat si v neděli 26. ledna volný den, který zrovna připadl na 64. výročí založení Indické republiky.
Den 4. – 27. leden – 110 km: Z Thalivialagamu do Thondi. Uvědomil jsem si, že se nejlépe učíme a vzděláváme prostřednictvím objevování. Někdy jsem si všiml každé kapky ranní rosy na každém listu, každé květiny, každého štěbetajícího ptáčka, a někdy jsem si jen tak jel hodinu nebo i dvě a prozpěvoval si staré hindské písně,
aniž bych si něčeho všiml – jako bych byl ve stavu meditace – naprosto vyčerpán a přitom plný energie a nesmírně, opravdu nesmírně šťastný.
Den 5. – 28. leden – 116 km: Dostalo se mi obrovské podpory od přátel a rodiny v podobě e-mailů, textových zpráv a vzkazů na Facebooku. Ale pak se stalo něco neskutečného – začal jsem dostávat povzbuzující e-maily a peněžní příspěvky od lidí, se kterými jsem se nikdy nesetkal. Student nebo těhotná svobodná maminka,
kteří poslali 500 korun, i když je sami určitě v dané chvíli potřebovali víc, a ve výčtu takových případů bych mohl pokračovat…. Bylo pro mě obrovským pohlazením
po duši, když jsem si uvědomil, že žijeme ve světě, který je velice odlišný od obrazu, co nám vytváří televize a noviny.
Den 6. – 29. leden – 56 km: Šlo o kratší etapu,
ale podpora a povzbuzování neustávaly a byly snad ještě neuvěřitelnější. Každý den jsem dostával desítky povzbudivých zpráv, ale já jsem vlastně žádné povzbuzování ani díky nepotřeboval. Byl jsem nabitý energií a štěstím. Znovu a znovu jsem si uvědomoval,
že opravdová radost v životě je dávat a dělit se…
Den 7. – 30. leden – 126 km: Zatím nejtěžší, nejnáročnější, nejkopcovitější a největrnější etapa,
při které jsem si uvědomil hodnotu sladkého,
hlubokého spánku na tenké podložce na zemi,
když jsem byl fyzicky naprosto vyčerpán,
ale necítil se vůbec unavený, protože jsem byl nesmírně šťastný a vzrušený jako malé dítě. Byl jsem vzhůru
a připravený vyrazit už 15 nebo 20 minut předtím,
než východ slunce ohlásil začátek nového dne.
Sedmý den cesty jsem padl na svou podložku po pár pivech Kingfisher a návštěvě nejjižnějšího cípu Indie – Kanya Kumari.
Den 8. – 31. leden – 124 km: Z Kanya Kumari do Trivandrumu. Sedmý den nebyl ve srovnání s předchozí etapou ničím. Bylo to jako jízda Alpami, jen s obrovskými dírami
v silnici a v silném indickém provozu. Naučil jsem se vážit si prvního doušku kokosové vody v parném dni, stínu stromů, když po dlouhé hodiny v úporném horku žádný nezahlédnete, a příjemného pocitu z ulehnutí na slámu uprostřed vedlejší silnice, kde téměř usnete vyčerpáním a pak se proberete vzrušením z toho, co vás čeká za další zatáčkou na tomto posledním úseku cesty.
Nyní se každé ráno budím s pocitem obrovského vděku za tuhle příležitost a přeji si, abych mohl žít po zbytek života v takovém vzrušení a nevinnosti, tak vyčerpán
a tak v „na vlně“, jako jsem byl po oněch osm dní.
Byla to transformace a znovu uvědomění si rozdílu mezi vyděláváním si na živobytí a děláním (tvořením)
a užíváním si života – jeho každého okamžiku.
Života tak nesmírně cenného a vzácného tím, jak dávám a sloužím a sázím stromy, v jejichž stínu nemám v úmyslu nikdy spočinout. Život tak vzrušující, život, o kterém jsem vždy snil, protože tohle byl můj splněný sen. :-)
Na konci příběhu je to, že jsem během osmi dní ujel 842 kilometrů. Naučil jsem se správně používat kolo,
záda mám naprosto v pořádku a díky štědrosti mnoha starých (všichni byli opravdu velice štědří) a nových přátel se nám podařilo pro dobré účely získat 120.000 dolarů. Nejdůležitější ale byly všechny ty nové životní lekce, které jsem mohl absolvovat díky tomu,
že jsem věřil, že něco dokážu ve chvíli, kdy všichni ostatní říkali, že to není možné. Můj závěr tedy zní:
„Ať věříte, že něco dokážete, nebo že něco nedokážete, vždycky máte pravdu!“ Je to jen trik Vaší mysli. :-)