Ať věříte, že něco dokážete, nebo nedokážete, pokaždé máte pravdu

Vždy jsem snil o tom, že jednou projedu vesnice indického venkova na kole, nebo jiným způsobem, který mi dovolí dostat se do co nejbližšího kontaktu s životy tamních lidí.

Byla to tedy čistě otázka toho, co jsem si myslel a toho, co jsem chtěl v životě dělat. Ratan Tata, indický industrialista definuje strach jako dvojí volbu: Zapomenout na vše a utéct, nebo se všemu postavit a vyrůst.

 

A pak přišla velmi zahanbující zkušenost. Vydal jsem se špatnou cestou a posléze zjistil, že jsem ztracen uprostřed pustiny a bez mobilního telefonu, peněženky,
dokladů a vody - v tom spalujícím 35stupňovém horku. Byla to zkušenost, která mi otevřela oči i mysl, jak jsem se ocitl v úplně novém světě, kde jsem byl jen další lidskou bytostí bez své infrastruktury a zdrojů, které mám k dispozici, a musel jsem žebrat na ulici, aby mi někdo dovolil použít telefon a zavolat do Prahy,
protože jediné číslo, které jsem si z hlavy pamatoval, bylo číslo na mou kolegyni Danu. Měl jsem velké štěstí, že jsem po třech hodinách ostatní cyklisty našel.

Den 2. – 24. leden – 81 km: Z Chidambaramu do Karaikalu. Druhý den jsem měl poměrně nestandardní problém – naprosto nepohyblivé pravé tricepsy, které mě velmi bolely a znemožňovaly mi držet řídítka. Jel jsem tedy s jednou rukou za zády. Ten den jsem ale zažil a viděl pohostinnost lidí, kteří sami téměř nic neměli,
a přesto se nezdráhali nás pozvat do svých domovů a rozdělit se s námi o to málo, co měli, aniž by věděli, nebo si dělali starosti s tím, kde seženou další jídlo. 
Uvědomil jsem si, že být bohatý není o tom, kolik toho mám, ale o tom, kolik mohu dát. Proto je teď pro mne bohatství nebo chudoba pouze stavem mysli.
Podstata je v našem myšlení, ne v materiálních statcích.

Den 3. – 25. leden – 153 km: Viděl jsem Hiromu Saniho, který za posledních 5 let projel na kole 55 zemí – 21 v Evropě, 33 v Africe, a nyní byl v Indii. Dalších 5 let bude jezdit po Asii a Africe a celkem 10 let doslova žít na svém kole. Jeho vášeň pro cestování je výjimečná a jeho nadšení z toho, že stále pokračuje, nezměrné. Wow – opravdu velmi inspirující!!!

Den 4. – 27. leden – 110 km: Z Thalivialagamu do Thondi. Uvědomil jsem si, že se nejlépe učíme a vzděláváme prostřednictvím objevování. Někdy jsem si všiml každé kapky ranní rosy na každém listu, každé květiny, každého štěbetajícího ptáčka, a někdy jsem si jen tak jel hodinu nebo i dvě a prozpěvoval si staré hindské písně,
aniž bych si něčeho všiml – jako bych byl ve stavu meditace – naprosto vyčerpán a přitom plný energie a nesmírně, opravdu nesmírně šťastný.

Den 5. – 28. leden – 116 km: Dostalo se mi obrovské podpory od přátel a rodiny v podobě e-mailů, textových zpráv a vzkazů na Facebooku. Ale pak se stalo něco neskutečného – začal jsem dostávat povzbuzující e-maily a peněžní příspěvky od lidí, se kterými jsem se nikdy nesetkal. Student nebo těhotná svobodná maminka,
kteří poslali 500 korun, i když je sami určitě v dané chvíli potřebovali víc, a ve výčtu takových případů bych mohl pokračovat…. Bylo pro mě obrovským pohlazením
po duši, když jsem si uvědomil, že žijeme ve světě, který je velice odlišný od obrazu, co nám vytváří televize a noviny.

Den 8. – 31. leden – 124 km: Z Kanya Kumari do Trivandrumu. Sedmý den nebyl ve srovnání s předchozí etapou ničím. Bylo to jako jízda Alpami, jen s obrovskými dírami
v silnici a v silném indickém provozu. Naučil jsem se vážit si prvního doušku kokosové vody v parném dni, stínu stromů, když po dlouhé hodiny v úporném horku žádný nezahlédnete, a příjemného pocitu z ulehnutí na slámu uprostřed vedlejší silnice, kde téměř usnete vyčerpáním a pak se proberete vzrušením z toho, co vás čeká za další zatáčkou na tomto posledním úseku cesty.