Právě jsem se vrátil z expedice na sedmý kontinent – do Antarktidy.Nejen, že to bylo nejvzdálenější místo, na které jsem se kdy podíval, ale pravděpodobně to byla i nejúžasnější cesta,jakou jsem za 57 let života podnikl.

Jde o kontinent extrémně rozmanitý a mystický, rozlohou větší než Evropa, Asie nebo Amerika.Okouzlí vás panenskými ledovci, zářivými plovoucími krami, úchvatnými fjordy a dechberoucímživotem divočiny. Setkání s tuleni, lachtany, tučňáky, albatrosy a majestátními velrybamiv jejich přirozeném prostředí splňuje definici dobrodružství, ale zároveň poukazuje i nakřehkou krásu mizejícího ekosystému.

Vždycky jsem se na rozbouřeném oceánu bál. Vzpomínám si, jak mě kdysi na výletě plachetnicí po Karibiku museli kamarádi vysadit na jednom z ostrovů a vrátit se pro mě další den, až se oceán uklidnil. Slyšel jsem o Drakeově průlivu i o vlnách vysokých 6-7 metrů, o silném větru a jednom z nejdrsnějších moří světa. Věděl jsem však, že svůj strach překonám jedině tak, že se mu postavím čelem. Proto, když přišla příležitost zúčastnit se expedice na sedmý kontinent na podporu prodloužení Smlouvy o Antarktidě, chopil jsem se jí bez váhání. Ani jsem si neuvědomil, na jak úžasnou cestu jsem se tím vydal. Poprvé jsem zažil šesti - až sedmimetrové vlny. Všichni si brali léky na mořskou nemoc, jen já a ještě jeden další člen expedice jsme se rozhodli si léky nevzít a počkat, co se stane. Dnešní lodě jsou vybaveny stabilizátory, které házení ze strany na stranu dost zmírňují. Jenže vlny byly teprve jakousi předehrou. Řítila se na nás bouře a kapitán hnal loď jak nejrychleji mohl, abychom jí ujeli. Nakonec nás ale bouře stejně dostihla a opřela se do nás plnou silou a s živelnou zuřivostí, posílená silným bočním větrem. V půl třetí ráno mě jedna z obrovských rolujících vln málem shodila z postele.

 

Další den ráno bylo po bouři a my jsme se dostali k Jižním Shetlandům. Moře mi noc předtímpřipadalo rozbouřené, ale neměl jsem ani ponětí, že jsme zdolávali vlny vysoké 11,5 metru. Neměl jsem strach, ani jsem netrpěl mořskou nemocí. Stále nevím, jak se to stalo, ale něco se ve mně zlomilo a strach prostě zmizel. Ráno jsem kolem sebe viděl jen absolutní a nedotčenou krásu. Takovou, jakou jsem do té doby nepoznal. Zažil jsem jeden z nejúžasnějších východů slunce ve svém životě. Během něj nás do přístavu vedla skupina delfínů. Cítil jsem se jako ve snu, jako bych byl v nekončícím meditativním tranzu. Po bouři se počasí uklidnilo a my jsme si další čtyři dny užívali sluníčka a nebe bez mráčku.

Nastoupili jsme na výletní loď Zodiac směr ostrov Danco, kde jsme šli na krátkou túru na hřeben ledovce k velkému hnízdišti tučňáků. Z bouře do klidných vod a pod jasné nebe, z osamělé pustiny průlivu do hlasité kakofonie tučňáků. Tučňák kroužkový, oslí a uzdičkový – všichni si dál hleděli svého, jako bychom tam ani nebyli.

Druhý den jsme se ještě skoro ani nestačili probudit, když vedoucí expedice oznámil, že na pravoboku zahlédl velryby minke. Jak jsme proplouvali nádhernou scenérií ledových soch, viděli jsme tuleně leopardího ulovit a spořádat lachtana. Další den tuleň leopardí šťouchl do kánoe našeho průvodce a vystrčil hlavu z moře přímo vedle něj.

Později jsem si ochladil jednosladovou whiskey ledem, který jsem vylovil přímo z oceánu – nebyl ani trochu slaný.

 Následující den přišel čas na křest polárními vodami. Skočil jsem do oceánu (voda měla -1°C) jen v plavkách a následovalo 20 až 30 vteřin výjimečně osvěžujícího zážitku, během nichž jsem věděl, žei tak krátký čas jako jedna minuta by mohl vést k podchlazení mozku.

Den poté se méně než 12 metrů od kajaku našeho průvodce vynořil keporkak. My jsme ho mohli z výletní lodi pozorovat a fotit zhruba ze stejné vzdálenosti. Šlo o tříčlennou rodinku. Zhruba 15 minut si vesele hráli na hladině a předváděli nám různé triky, než se zanořili hlouběji, aby hledali korýše a plankton. 

Další den nastal čas postavit se poprvé v životě na paddle board a to rovnou v ledových vodách oceánu. Jak se začaly zvedat vlny, raději jsem si klekl, abych neskončil v ledové vodě jako čtyři lidé naší sedmičlenné skupiny.

Cílem expedice bylo zvýšit povědomí o Smlouvě o Antarktidě z roku 1959, jejíž platnost skončí v roce 2048, a snažit se získat podporu pro její prodloužení na dalších 50 až 100 let tak, aby bylo zajištěno zachování nedotčenosti tohoto kontinentuv dnešní podobě. Smlouva, kterou podepsalo 52 států, zakazuje vlastnit nebo využívat tamní území s výjimkou pro účely vědy a výzkumu. Jde nejen o nejvýznamnější světovou laboratoř, ale také o poslední výspu divočiny na zemi. Pravdou však zůstává, že Antarktida je území křehké a snadno zranitelné. Tento kontinent s nedotčenou přírodou a výzkum, který zde probíhá, jsou klíčem k pochopení přirozeného fungování světa a našeho vlivu na něj, stejně jako nedozírného vlivu oceánského systému, mořského života a celkového klimatu. Pokud by se někomu z vás naskytla možnost vydat sena podobný výlet, vřele vám doporučuji, abyste si ji nenechali ujít. Nezažil jsem nic, co by tenhle zážitek překonalo. A pokud máte jen sebemenší možnost pomoci budovat obecnou vůli k prodloužení Smlouvy o Antarktidě, uděláte tím obrovskou službu ještě nenarozeným generacím.

Sanjiv Suri

sanjiv@zatisigroup.cz