Jedna  žena  kdysi  Buddhovi  řekla: „Já chci štěstí.“ 
Buddha odpověděl:
„Nejdřív se vzdej toho „já“ – svého ega  a pak  vynechej  slovo  „chci“, které znamená touhu. 
Tak a teď Ti zbývá „štěstí“.

Vidím,   že   je   to   opravdu   takhle   snadné.  V těchto Novinkách se s vámi podělím o svou stále  trvající  cestu  a  5  poznání.  Budu  citovat Matku Terezu a velmi inspirativní dětský příběh své blízké přítelkyně. :-)

1.  U svých čtyř dětí jsem vždy věřil, že ne to, co pro své děti děláme, ale to, co je naučíme, aby uměly udělat samy pro sebe, je tím, co  z  nich  udělá  úspěšné  lidské  bytosti.  Nyní  si také uvědomuji, že jakmile se nám děti narodí, nevyrovná  se  lásce  k  nim  žádný  jiný  cit  na světě. Dokud vlastní děti nemáme, takový cit neznáme. Ale jak děti rostou a stávají se z nich teenageři,  ocitáme  se  někdy  na  rozcestích.  A právě v takových chvílích začínáme chápat, jak bezvýhradně je milujeme, nebo jak moc si přejeme, aby se vešly do naší vize jich samotných. Milujeme tedy jen odraz sebe samých, který v nich vidíme, nebo dokážeme milovat bezvýhradně  a  přijmout  je  takové  jaké  jsou, i  když  se  velmi  rozchází  s  naší  představou  o tom, jaké by měly být?

V  mém  případě  bylo  potřeba  hodně  práce, abych   dokázal   být   dokonale   empatický a  chápající   –   práce   na   mně   samotném. Změnit  sám  sebe  a  změnit  způsob  jakým se  na  věci  dívám  a  jak  je  vnímám,  nebylo zpočátku  vůbec  lehké,  ale  postupem  času  a díky pravidelnému cvičení se to zdá být čím dál  snazší.  Je  zajímavé,  kolik  lásky  a  laskavosti se v člověku najde ve chvíli, kdy to vypadá, že se věci nedaří.

Je  to  běh  na  dlouhou  trať,  ale  já  se  tím nestresuji.  Naučil  jsem  se,  že  stres  není  nic víc než mezera mezi očekáváním a realitou. Čím větší mezera, tím větší stres. Pomalu se učím vše akceptovat a nic neočekávat, nebo očekávat jen velmi málo a ve výsledku jsem každým  dnem  šťastnější  a  stejně  tak  i  mé děti. Máme se čím dál radši a cítíme daleko větší souznění, trpělivost, laskavost a já jsem nesmírně  vděčný  za  příležitost  být  na  této krásné cestě.

Jak řekl známý súfijský básník Rumi:

„Včera jsem byl chytrý a chtěl jsem změnit svět.  Dnes jsem moudrý a chci změnit sám sebe.“

V  Indii  se  říká:  „Učit  se  začneš  až  ve chvíli,  kdy  se  Ti  narodí  děti.“  Já  jsem se  toho  od  svých  dětí  naučil  hodně. Dnes se s vámi o jednu z takových lekcí podělím. 
Asi před osmi lety jsem byl se svým starším synem Viratem v Indii. Šli jsme  nakupovat  zeleninu  na  trh. Bylo mu tehdy asi 9 let a možná si tu historku už ani nepamatuje, ale já ano. Smlouval jsem se ženou, která prodávala zeleninu ve stánku u cesty. Její asi roční syn si hrál v blátě opodál. Najednou mi můj syn poklepal zezadu na rameno a řekl:„Tatínku,  ona  ty  peníze  potřebuje  víc než Ty, tak už prosím Tě nesmlouvej.“Peníze jsem jí tedy dal, ale jeho slova mi stále zní v uších. Dokonce i teď, když se rozhoduji na jaké projekty v Africe nebo Indii  poslat  prostředky.  
Dnes  se  můj osobní  majetek  s  výjimkou  knih  vejde snad do jednoho kufru. Díky, Virate!

2.   Jak    pokračuji    na    cestě    ke    změně sebe   sama   pozitivním   směrem,   pomalu,  ale  neúnavně,  pracuji  na  svém  EGU,  a uvědomuji si, že se mi vždy dostane toho, co  potřebuji,  a  ne  nutně  toho,  co  chci. Klidně mohu přestat chtít vše řídit. Učím se zpomalit a osvojit si, že je lepší ZASTAVIT, ROZHLÉDNOUT  SE  a  JÍT  –  stejně  jako na  přechodu.  A  tak  se  snažím  ZASTAVIT, utichnout, přemýšlet a pak se ROZHLÉDNOUT  tím,  že  vědomě  otevřu  všechny smysly  a  než  VYKROČÍM,  pokaždé  ještě otevřu srdce i mysl.

Pokračovat   v   mé   cestě   mi   pomáhá následující  moudro,  které  je  velmi  inspirativní:  
„Lidé  jsou  často  nesoudní  a sebestřední. Přesto jim odpouštějte. 
Když  jste  laskaví,  lidé  vás  mohou  podezírat, že máte postranní úmysly, ale i přesto buďte laskaví. 
Když jste upřímní, lidé vás mohou podvést, ale i přesto buďte upřímní. Když jste  šťastní,  ostatní  vám  mohou vaše štěstí závidět, ale buďte šťastní bez ohledu na jejich závist. 
Dobro,  které  vykonáte  dnes,  může  být zítra  zapomenuto,  ale  konejte  dobro  i navzdory tomu. 
I když ze sebe světu dáte to nejlepší, nemusí to stačit, ale dál ze sebe dávejte to nejlepší, protože nakonec to vždy bude mezi vámi  a  Bohem.  Nikdy  to  nebylo mezi vámi a těmi lidmi.“

Matka Tereza z Kalkaty

3. Uvědomuji si, že jsou to nesnáze a prohry, které  mi  vždy  dávají  možnost  učit  se  a  růst. Nesnáze  se  pro  mě  tedy  stávají  příležitostmi pozvednout se, poučit se a růst. Když se nyní dostanu do nesnází nebo zažiji nějakou prohru, říkám: „Hurá! Taková krásná příležitost růst.“

4.  Když  mluvím  o  potlačování  svého  ega nebo uplatňování principu vděčnosti a soucitu, lidé se mě často ptají na mé náboženství. Narodil  jsem  se  jako  hinduista,  ale  nevyznávám žádné konkrétní náboženství, kromě lidskosti, proto je má odpověď vždy následující: 

„Nejde  o  náboženství.  Náboženství  je pouze prostředek.“

Buddha nebyl buddhistou.

Ježíš nebyl křesťanem.

Mohammed nebyl muslimem.

Byli  to  učitelé,  kteří  šířili  LÁSKU  a  LASKAVOST.   LASKAVOST   a   LÁSKA   byly   jejich náboženstvím,   proto bez ohledu  na  své vyznání můžeme všichni vždy vyznávat lidskost, soucit, laskavost, vděčnost a LÁSKU.

Připomíná   mi   to   příběh,   který   mi vyprávěla   blízká   přítelkyně,   co   má také  malé  děti  -  stejně  staré  jako  já. Jde  o  příběh,  který  svým  dětem  četla na  Novém  Zélandu, a  který  se  jmenuje  „Malá  holčička  a  hvězdice“.  Malá holčička   se   s   rodiči   procházela   po pláži, když náhle uviděli velkou kolonii hvězdic,  které  uvízly  na  břehu.  Ještě žily, ale pomalu umíraly. Holčička náhle začala  hvězdice  jednu  po  druhé  házet zpět do moře. Rodiče jí říkali, že je jich příliš  mnoho,  a  že  je  všechny  určitě nedokáže zachránit. Holčička jim na to odpověděla: „Všechny je nezachráním, ale  tuhle  určitě  ano,“  a  hodila  jednu  z hvězdic zpět do moře, a pokračovala: „a   taky   tuhle,   a   tuhle   a   tady   tu…“ A tak pokračovala postupně dál – jednu hvězdici za druhou, až zachránila mnoho hvězdic, i když ne všechny.

5.  Nyní  již  chápu,  že  je  to  naše  EGO,  které chce,  abychom  se  snažili  změnit  celý  svět. My  ale  zapomínáme,  že  pokud  změníme sami sebe, vliv, který můžeme mít postupně na jednoho člověka po druhém tím, že k nim budeme  laskavější,  empatičtější,  soucitnější nebo  je  budeme  mít  radši,  může  znamenat  hodně.  Pro  zbytek  světa  můžeme  být jen dalším člověkem, ale pro některé lidi se můžeme stát celým vesmírem.

To, co jsem se naučil od Virata, on nějakým způsobem věděl, aniž by ho to kdokoliv učil, protože děti v sobě mají obrovskou míru soucitu,  laskavosti  a  lásky.  Takoví  jsme  všichni, dokud nezačneme dospívat a nenaučíme se všechny ty věci, které nám nejsou přirozeně dané. Možná jsme to my dospělí, kdo by se měl  odnaučit  to,  co  jsme  se  naučili,  a  začít se učit od svých dětí, abychom dokázali být k druhým vždy laskaví a milující. Příležitostí je k tomu každou vteřinu každého dne mnoho a já jsem za ně vděčný a šťastný. :-)

Sanjiv Suri 
suri@zatisigroup.cz

Červen 2014