Jedna žena kdysi Buddhovi řekla: „Já chci štěstí.“
Buddha odpověděl:
„Nejdřív se vzdej toho „já“ – svého ega a pak vynechej slovo „chci“, které znamená touhu.
Tak a teď Ti zbývá „štěstí“.
Vidím, že je to opravdu takhle snadné. V těchto Novinkách se s vámi podělím o svou stále trvající cestu a 5 poznání. Budu citovat Matku Terezu a velmi inspirativní dětský příběh své blízké přítelkyně. :-)
1. U svých čtyř dětí jsem vždy věřil, že ne to, co pro své děti děláme, ale to, co je naučíme, aby uměly udělat samy pro sebe, je tím, co z nich udělá úspěšné lidské bytosti. Nyní si také uvědomuji, že jakmile se nám děti narodí, nevyrovná se lásce k nim žádný jiný cit na světě. Dokud vlastní děti nemáme, takový cit neznáme. Ale jak děti rostou a stávají se z nich teenageři, ocitáme se někdy na rozcestích. A právě v takových chvílích začínáme chápat, jak bezvýhradně je milujeme, nebo jak moc si přejeme, aby se vešly do naší vize jich samotných. Milujeme tedy jen odraz sebe samých, který v nich vidíme, nebo dokážeme milovat bezvýhradně a přijmout je takové jaké jsou, i když se velmi rozchází s naší představou o tom, jaké by měly být?
V mém případě bylo potřeba hodně práce, abych dokázal být dokonale empatický a chápající – práce na mně samotném. Změnit sám sebe a změnit způsob jakým se na věci dívám a jak je vnímám, nebylo zpočátku vůbec lehké, ale postupem času a díky pravidelnému cvičení se to zdá být čím dál snazší. Je zajímavé, kolik lásky a laskavosti se v člověku najde ve chvíli, kdy to vypadá, že se věci nedaří.
Je to běh na dlouhou trať, ale já se tím nestresuji. Naučil jsem se, že stres není nic víc než mezera mezi očekáváním a realitou. Čím větší mezera, tím větší stres. Pomalu se učím vše akceptovat a nic neočekávat, nebo očekávat jen velmi málo a ve výsledku jsem každým dnem šťastnější a stejně tak i mé děti. Máme se čím dál radši a cítíme daleko větší souznění, trpělivost, laskavost a já jsem nesmírně vděčný za příležitost být na této krásné cestě.
Jak řekl známý súfijský básník Rumi:
„Včera jsem byl chytrý a chtěl jsem změnit svět. Dnes jsem moudrý a chci změnit sám sebe.“
V Indii se říká: „Učit se začneš až ve chvíli, kdy se Ti narodí děti.“ Já jsem se toho od svých dětí naučil hodně. Dnes se s vámi o jednu z takových lekcí podělím.
Asi před osmi lety jsem byl se svým starším synem Viratem v Indii. Šli jsme nakupovat zeleninu na trh. Bylo mu tehdy asi 9 let a možná si tu historku už ani nepamatuje, ale já ano. Smlouval jsem se ženou, která prodávala zeleninu ve stánku u cesty. Její asi roční syn si hrál v blátě opodál. Najednou mi můj syn poklepal zezadu na rameno a řekl:„Tatínku, ona ty peníze potřebuje víc než Ty, tak už prosím Tě nesmlouvej.“Peníze jsem jí tedy dal, ale jeho slova mi stále zní v uších. Dokonce i teď, když se rozhoduji na jaké projekty v Africe nebo Indii poslat prostředky.
Dnes se můj osobní majetek s výjimkou knih vejde snad do jednoho kufru. Díky, Virate!
2. Jak pokračuji na cestě ke změně sebe sama pozitivním směrem, pomalu, ale neúnavně, pracuji na svém EGU, a uvědomuji si, že se mi vždy dostane toho, co potřebuji, a ne nutně toho, co chci. Klidně mohu přestat chtít vše řídit. Učím se zpomalit a osvojit si, že je lepší ZASTAVIT, ROZHLÉDNOUT SE a JÍT – stejně jako na přechodu. A tak se snažím ZASTAVIT, utichnout, přemýšlet a pak se ROZHLÉDNOUT tím, že vědomě otevřu všechny smysly a než VYKROČÍM, pokaždé ještě otevřu srdce i mysl.
Pokračovat v mé cestě mi pomáhá následující moudro, které je velmi inspirativní:
„Lidé jsou často nesoudní a sebestřední. Přesto jim odpouštějte.
Když jste laskaví, lidé vás mohou podezírat, že máte postranní úmysly, ale i přesto buďte laskaví.
Když jste upřímní, lidé vás mohou podvést, ale i přesto buďte upřímní. Když jste šťastní, ostatní vám mohou vaše štěstí závidět, ale buďte šťastní bez ohledu na jejich závist.
Dobro, které vykonáte dnes, může být zítra zapomenuto, ale konejte dobro i navzdory tomu.
I když ze sebe světu dáte to nejlepší, nemusí to stačit, ale dál ze sebe dávejte to nejlepší, protože nakonec to vždy bude mezi vámi a Bohem. Nikdy to nebylo mezi vámi a těmi lidmi.“
Matka Tereza z Kalkaty
3. Uvědomuji si, že jsou to nesnáze a prohry, které mi vždy dávají možnost učit se a růst. Nesnáze se pro mě tedy stávají příležitostmi pozvednout se, poučit se a růst. Když se nyní dostanu do nesnází nebo zažiji nějakou prohru, říkám: „Hurá! Taková krásná příležitost růst.“
4. Když mluvím o potlačování svého ega nebo uplatňování principu vděčnosti a soucitu, lidé se mě často ptají na mé náboženství. Narodil jsem se jako hinduista, ale nevyznávám žádné konkrétní náboženství, kromě lidskosti, proto je má odpověď vždy následující:
„Nejde o náboženství. Náboženství je pouze prostředek.“
Buddha nebyl buddhistou.
Ježíš nebyl křesťanem.
Mohammed nebyl muslimem.
Byli to učitelé, kteří šířili LÁSKU a LASKAVOST. LASKAVOST a LÁSKA byly jejich náboženstvím, proto bez ohledu na své vyznání můžeme všichni vždy vyznávat lidskost, soucit, laskavost, vděčnost a LÁSKU.
Připomíná mi to příběh, který mi vyprávěla blízká přítelkyně, co má také malé děti - stejně staré jako já. Jde o příběh, který svým dětem četla na Novém Zélandu, a který se jmenuje „Malá holčička a hvězdice“. Malá holčička se s rodiči procházela po pláži, když náhle uviděli velkou kolonii hvězdic, které uvízly na břehu. Ještě žily, ale pomalu umíraly. Holčička náhle začala hvězdice jednu po druhé házet zpět do moře. Rodiče jí říkali, že je jich příliš mnoho, a že je všechny určitě nedokáže zachránit. Holčička jim na to odpověděla: „Všechny je nezachráním, ale tuhle určitě ano,“ a hodila jednu z hvězdic zpět do moře, a pokračovala: „a taky tuhle, a tuhle a tady tu…“ A tak pokračovala postupně dál – jednu hvězdici za druhou, až zachránila mnoho hvězdic, i když ne všechny.
5. Nyní již chápu, že je to naše EGO, které chce, abychom se snažili změnit celý svět. My ale zapomínáme, že pokud změníme sami sebe, vliv, který můžeme mít postupně na jednoho člověka po druhém tím, že k nim budeme laskavější, empatičtější, soucitnější nebo je budeme mít radši, může znamenat hodně. Pro zbytek světa můžeme být jen dalším člověkem, ale pro některé lidi se můžeme stát celým vesmírem.
To, co jsem se naučil od Virata, on nějakým způsobem věděl, aniž by ho to kdokoliv učil, protože děti v sobě mají obrovskou míru soucitu, laskavosti a lásky. Takoví jsme všichni, dokud nezačneme dospívat a nenaučíme se všechny ty věci, které nám nejsou přirozeně dané. Možná jsme to my dospělí, kdo by se měl odnaučit to, co jsme se naučili, a začít se učit od svých dětí, abychom dokázali být k druhým vždy laskaví a milující. Příležitostí je k tomu každou vteřinu každého dne mnoho a já jsem za ně vděčný a šťastný. :-)
Sanjiv Suri
suri@zatisigroup.cz
Červen 2014